Nejen z velkého města, jako je Berlín či Vídeň, ze sebemenšího místa v Evropě se dá dostat na jiné místo v Evropě za jediný den. Stačí se podívat do jízdního řádu a vybrat si, kam pojedete. Ano, naše Evropa je malá. Mnohem menší, než si myslíme. Stačí nám jedno nádraží, jedno vlakové spojení. Místa bez nádraží a bez vlakových spojení jsou odříznutá. Místa bez nádraží a bez vlakových spojení jsou ta nejsmutnější místa, jaká si dovedu představit.
Nikdy nečtu žádnou knihu dvakrát. Na světě je totiž strašně moc knih, které si chci přečíst a bojím se, že na to nebudu mít čas. A tohle bude výjimka. Tahle kniha je jako ilustrovaný jízdní řád. Jízdní řád se čte víckrát, mockrát. A tahle knížka, to je jízdní řád a ilustrovaná pozvánka v jednom. Na každé druhé stránce vás to nutí sednout si k internetu (nebo jako já a Jaroslav Rudiš, k tištěnému jízdnímu řádu) a vybrat si cíl a vyrazit hned.
Směr Elend a Sorge. Bída a Obava.
Strojvůdce hvízdá a opatrně brzdí před početnými lesními cestami, které trať křižuje. Ale ze Elendu, tedy Bídy do Sorge, tedy Obavy, což je název příští stanice, si nemusí dělat starosti. Vlaku nikdo nestojí v cestě. Jestli hledáte samotu bez internetu, tady, uprostřed Německa, je to správné místo.
(…)
Přijíždíme do Stiege. V pohoří Harz se najde spousta technických atrakcí, kvůli nimž sem putují železniční lidé z celého světa. Není to jen hojně navštěvovaná Brockenbahn, ale i vratná smyčka, která patří k tomuto nádraží. Byla vybudována teprve v roce 1984, aby usnadnila průjezd vlaků s hnědým uhlím z Nordhausenu do Silberhütte. Díky ní nebylo nutné zastavovat a posunovat a objíždět s lokomotivou, aby vlak mohl vyrazit jiným směrem.
„Ještě nikdy jsem smyčkou nejel,“ říká trochu melancholicky bývalý závodník rallye.
„Nikdy?“ diví se strojvůdce. „Tak to uděláme dneska! Bude to dárek. Jenom pro tebe. A já můžu zůstat sedět a nemusím měnit ani sedadlo, ani směr jízdy. To za mě udělá smyčka.“ Starý závodník se směje a je viditelně dojatý.
Motoráček krokem projíždí smyčkou. Motor bručí, v ostrém oblouku zakvílejí kola, jinak je ticho, stejně jako před tím ve vysokém lese mezi Bídou a Obavou. Nikdo nic neříká, všichni stojí za strojvedoucím a dívají se na koleje, pražce a štěrk. Všichni sledují, jak smyčka metr po metru mizí pod námi.
Smyčka ve Stiege je jako lidský život. Vyrazíte, obkroužíte pár břízek, přejedete potok a polní cestu. Ze začátku si myslíte, že to bude trvat celou věčnost, dlouho nevidíte konec trati, začnete být netrpěliví, ještě vás napadne, že to jde moc pomalu, a nejednou je po všem. Sotva jste začali a už jste z kruhu, ze života, venku. Na výhybce. Na jiné koleji. Ale aspoň ještě pořád na stejném nádraží.
Na nádraží ve Stiege.
Kousek od Bídy.
A kousek od Obavy.
Skvělý Jaroslav Rudiš. Sám říká, že je to jeho nejniternější kniha já s tím naprosto souhlasím. Je to kniha, kterou chci číst pořád.
Je to kniha, kterou bych chtěl zažívat pořád.
Jaroslav Rudiš, Návod k použití železnice. Z německého originálu Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen, vydaného nakladatelstvím Piper Verlag v Mnichově roku 2021, přeložila Michaela Škultéty. V Praze roku 2023 vydalo nakladatelství LYBYRINT.